
Večernice ... hvězda, zvaná také Polárka. Hvězda obklopená pověstmi, bájemi a pověrami. Svítí nejjasněji a ukazuje nám sever. Kynosoura, Grahadhara, Yilduz nebo Al Kiblah. Každý má pro naši večernici nějaký název. Ať to jsou Arabové, ať to jsou Turci nebo Řekové. Všichni znají Večernici, ukazatele cesty a vrchol hory vesmíru. Nemusím jí nazývat složitými latinskými jmény,
je to moje Večernice. Každou noc se z okna dívám a pozoruji ten nádherný úkaz. Večernice mě nikdy nezklame, vždy když je to možné ji vydím jako první hhvězdu ... první a nejjasnější. Dokáže plnit m sny. I tehdy jsem dosáhla svého jrn díki jí. Našla mi mou Hvězdu, mou bílou klisnu. Ztratila se. Nikomu nepatřila ... Hmm, spíš se jí někdo chtěl zbavit.
I dnes stojím u okna a pozoruji tu krásu. Pode mnou uhásíná svit posledního kvítí a poblíž usínají stromy zimním spánkem. Ale pomalu, ještě jejich čas nenadešel. Je podzim. Miluju tohle roční období. Žádná alergie, ani zima ani teplo. Podzim je prostě nádherný, dokonalý. Vyhlížím první hvězdu, ještě je šero. Můžu čekat hodiny, než jí spatřím. Musím ji vidět. Zařehtání! Ze svého pokoje v prvním patře vidím každý pohyb ve výběhu, kde se pase má milovaná Hvězda. Pohlédnu dolů. Bílá klisnička se objevila pod mým oknem a dívala se ... dívala se svýma nádhernýma hnědýma očima. Měla nádhernou hlavu, ušlechtilou hlavu s jemným klabonosem. Vždy našpicovávala sá drobná ouška. Stejně jako teď. Pohldla jsem k nebi. "Snad na mě počkáš ...
Večernice." seběhla jsem po schodech dolů a rychlostí blesku jsem se ocitla u výběhu a pozorovala svou drahou klisničku. Byla nádherná. Dokázala mi vždy otevřít oči. Měla nádherný dlouhý a klenutý krk. Hřívu měla na krátko, ale plandala ji všemožně. To bylo asi vše o její kráse, tedy aspoň pro ty, kteří se na ni dívají. Vcelku to byl klasický plnokrevník, ale vychrtlý. Byla kost a kůže, zlepšovalo se to ... pomalu. Všichni se jí posmívají. Prý nedokáže ani udržet klus. Je to pravda, ale jen díky tomu, že má bolavý sval na zadní noze. Nedokáže cválat, nedokáže skákat ani dlouho klusat, i při kroku trochu kulhá. To mi ale nevadí, nehledím na její tělesnou stavbu, ani na její sportovní výkony. Cením si jí takové jaká je.
"Už zase pozoruješ ten kus salámu?" ozvala se pichlavá narážka.
je to moje Večernice. Každou noc se z okna dívám a pozoruji ten nádherný úkaz. Večernice mě nikdy nezklame, vždy když je to možné ji vydím jako první hhvězdu ... první a nejjasnější. Dokáže plnit m sny. I tehdy jsem dosáhla svého jrn díki jí. Našla mi mou Hvězdu, mou bílou klisnu. Ztratila se. Nikomu nepatřila ... Hmm, spíš se jí někdo chtěl zbavit.
I dnes stojím u okna a pozoruji tu krásu. Pode mnou uhásíná svit posledního kvítí a poblíž usínají stromy zimním spánkem. Ale pomalu, ještě jejich čas nenadešel. Je podzim. Miluju tohle roční období. Žádná alergie, ani zima ani teplo. Podzim je prostě nádherný, dokonalý. Vyhlížím první hvězdu, ještě je šero. Můžu čekat hodiny, než jí spatřím. Musím ji vidět. Zařehtání! Ze svého pokoje v prvním patře vidím každý pohyb ve výběhu, kde se pase má milovaná Hvězda. Pohlédnu dolů. Bílá klisnička se objevila pod mým oknem a dívala se ... dívala se svýma nádhernýma hnědýma očima. Měla nádhernou hlavu, ušlechtilou hlavu s jemným klabonosem. Vždy našpicovávala sá drobná ouška. Stejně jako teď. Pohldla jsem k nebi. "Snad na mě počkáš ...
Večernice." seběhla jsem po schodech dolů a rychlostí blesku jsem se ocitla u výběhu a pozorovala svou drahou klisničku. Byla nádherná. Dokázala mi vždy otevřít oči. Měla nádherný dlouhý a klenutý krk. Hřívu měla na krátko, ale plandala ji všemožně. To bylo asi vše o její kráse, tedy aspoň pro ty, kteří se na ni dívají. Vcelku to byl klasický plnokrevník, ale vychrtlý. Byla kost a kůže, zlepšovalo se to ... pomalu. Všichni se jí posmívají. Prý nedokáže ani udržet klus. Je to pravda, ale jen díky tomu, že má bolavý sval na zadní noze. Nedokáže cválat, nedokáže skákat ani dlouho klusat, i při kroku trochu kulhá. To mi ale nevadí, nehledím na její tělesnou stavbu, ani na její sportovní výkony. Cením si jí takové jaká je.
"Už zase pozoruješ ten kus salámu?" ozvala se pichlavá narážka.
Otočila jsem se. "Aha, Nikola. To mě ani nepřekvapuje." Nikola seděla na hřbetě své fríského valáška Šerifa. Byl to nádherný plemenný zástupce. Vlastně celá její stáj byla nádherná.
"Měla bys tu svou Star vrátit tam odkud si ji vzala, alespoň by se nemusela trápit a měla to už za sebou." smutně jsem pohlédla Hvězdiným směrem.
"Nikí, nech si toho. Víš sama moc dobře, jak by ses zachovala ty v mé situaci." zasmála jsem
se. Nikola mi úsměv oplatila.
se. Nikola mi úsměv oplatila.
"Nechceš si zajet na drobnou projížďku?" zaváhala jsem, taková nabýdka se neodmítá "...krokem" dodala. Letmo jsem přikývla. Vlezla jsem do výběhu, vzala vodítko položen na kládě u domu, připnula ho Hvězdě a vylezla jí na hřbet. Trochu jsem se srovnala a pak jemně stiskla holeně. Klisna se bujně rozešla a brzy jsme se přidali i k černému krasavci. "Zase jedeš bez sedla?"
Přikývla jsem:"Je to pro ní lepší, nechci jí nějak zatěžovat." poplácala jsem jí po krku, Hvězda vděčně a tichounce zařehtala.
"Já bych bych Šerifovy sedlo nesundala ani náhodou." dodala a pousmála se
"Mě to povídat nemusíš, byla jsem u toho, když jsi to zkoušela." obě jsme se začali řihňat a smála jsem se ještě když jsme se s Hvězdou vrátily domů.
Pohlédla jsem k nebi. Večernice už svítila na obloze. Nejjasněji mezi těmi tisíci dalších světýlek. "Díky za skvělý večer ... Večernice."
Pohlédla jsem k nebi. Večernice už svítila na obloze. Nejjasněji mezi těmi tisíci dalších světýlek. "Díky za skvělý večer ... Večernice."
















Seznam platících klikaček
Určitě vyzkoušejte ...
http://kvalitniklikacky.blog.cz/