
Tma a ticho. Je slyšet jen hlasitý dupot a dech Braka. Tryskem pronásledujeme vlkodlaka. Ten běží před námi. Snaží se uniknout. Hřebec napíná svaly jak jen může. Rzatan se zdá být dál a dál. Ztratíme ho ... znovu. Zatím co mě dlouhá hřívá šlehala do obličeje, pohlédla jsem na měsíc nad námi. Dnes! Dnes dosáhne úplňku. Vraník zpomaluje ... má strach. V dětství zažíval bolesti. Bál se ... Bál se, že to příjde znovu. "No tak, Braku. Musíš! Nebo tě ztratím navěky." ... Hřebec zastříhal ušima. Zvedl hlavu a zafrkal. Nechtěně napjal svaly a zrychlil. Skousl udidlo a ntáhl krk. Nezapřel své plnokrevné předky a řítil se rychlostí větru.
Rzatan zmizel v lese. Hřebec sklopil uši. Sklonil hlavu a pustil. Zpomalil do klusu a vběhl do lesa. Měsíc už skoro v úplňku ozařoval vlkodlačí stopy. My sledovali jednu po druhé. Stromy ... vysoké staré stromy ... šeptali ... vyprávěli o pradávném příběhu. Stejně jako budou vyprávět o nás. Buď o vítězných hrdinech. Nebo o těch, kteří neuspěli ... o těch kteří zahynuli ... o koňském ďáblovi, který zabyl vlastního přítele ...
Rzatan běžel těsně před námi. Zdálo se, že nemá dost ... když se zastavil. Zastavil a otočil se. Pohlédl na oblohu. Na měsíc, který právě dosáhl úplňku. Brak sklopil uši a prudce zvedl hlavu. Pomalu kráčel na palouček. Natáhl se a jeho čumáku se dotkl svit měsíce. Potom očí, uší, jeho nádherné hřívy. Cítila jsem, jak se celé jeho tělo rozechvělo. Náhle se prudce vzepjal. Spadla jsem na zem. Zahrabal kopytem a prudce kýval hlavou nahoru a dolu ... nahoru a dolu. V jeho očích se objevilo bělmo. Né však ze strachu. Pohlédl na Rzatana. Jeden skok a byl u něj. Brak prudce trhl hlavou. Chtěl kousnout. Vlkodlak uskočil stranou a sám vytasil drápy. Hřebec se tak tak uhnul jejich bolestivým bodnutím. Každou chvíli byli čím dál víc útočnější. Jeden druhému si stále více ubližovali ... vlkodlak nebyl jediný, komu po těle stékala krev. Po celém lese se ozval bolestivý ryk. Hřebec pod náporem Rzatanovy síly padl k zemi.
Vlkodlak vítězně očichal Brakovy rány. Pak zavyl v úspěch. Stromy opět začali šeptat. Lesem se prohnal vítr nesoucí zprávu o bestii ... jak jeden netvor porazil druhého.
Popadla jsem dýku. Vrhla jsem se na vlkodlaka odhodlaná pomstít svého přítele. Než jsem však stihla zaboudnou svou zbraň do jeho těla, objevil se na scéně vlk. Zprudka skočil na vlkodlaka a zařezal zuby do jeho paže. Rzatan bleskurychle svého nepřítele setřásl. Vlk se zakňučením padl k zemi. Zlověstně pohlédl na vlkodlaka a za hrozivého vrčení znovu zaútočil. Rzatan použil své dlouhé drápy ... sekl ... přitiskl vlka k zemi. Sklonil se a zkousl. Využila jsem nečekaného momentu. Jediný tah. Dýka se zaryla do jeho těla a probodla srdce. Vlkodlak v jediné minutě zmizel v lese. Zmizel a už se nikdy neobjevil. Nepociťovala jsem žádnou radost z vítězství. Vlk těžko dýchal a jeho trup se zvedal stále pomaleji. Jeho jiskra v očích zmizela posledním zavřením jeho víček. Zmizela stejně jako jeho tlukot srdce. Ticho rušilo hekání vranného hřebce. Jeho démonní část zavřela jeho rány. Nekrvácel. Klekla jsem k němu a uchopila jeho hlavu. Hladila jsem ho po jeho líci. Jeho oči stále prozrazovali část Rzatana, která zústala v něm.
Nejdúležitější věc však byla ta, že žil, žije a budeme žít spolu dál ...
















jo já sem si už taky šetřila na hodně věcí :) Ale ještě sem nikdy po ničem netoužila jako po tomhle rozkošném zviřítku