
Bezmocně jsem ležela na zemi. Rzatan se přibližuje. Blíž a blíž. Do svých hnát bere Tříkovou dýku. Chce bodnout. Už cítím, vidím budoucnost. Vlkodlaka nezabiju, on usmrtí mě. Do nejlepšího skočí černý kůň. Vzpíná se a raní Rzatana. Kousl ho do ramene. Vlkodlak se dal na ústup. Upustil dýku a zmizel.
"Braku!" rychle jsem vstala. Objala jsem vraníkův mohtný krk. Ale místo toho, aby mou lásku opětoval, skácel se k zemi. Klekla jsem vedle jeho těla. Hladila jsem ho po jeho překrásné hlavě. Na rukou byla krev, Brakova krev. Z rány na hrdle jen tekla. Ale v duchu jsem věděla, že přežije. Jak řekl Rzatan: "Stane se z něj démon ... " Na nozdrách se objevily rudé skvrny. Celé se chvěly. Stále mě uspokojoval pocit, že slyším jeho dech. "Pššš, zlatíčko. Všechno bude dobré." chlácholila jsem ho šepotem. Brak zvedl hlavu ahluboce se mi podíval do očí a já do jeho. Náhle jsem v nich spatřila jiskru. Jiskru života. Zrichlil se jeho dech. Funěl mi svým teplým dechem do dlaní. V těch nádherných očích se bjevila změna. Nebyly jeho, ale vlkodlaka. Po zranění na hrdle nezbyla ani stopa. Pohlédla jsem k nebi. Slunce bylo již vysoko. Hřebec položil hlavu na zem a za víčka schoval vlkodlačí rudé oči. Usnul.
Odešla jsem od jeho těla. "Vlku, musíme pryč. Brak už není naším přátelem." vlk se přilísal k mým nohoum. Odešli jsme. Nechali jsme Fríského krasavce na pospas osudu.

Chybí ti předchozí díl k přečtení? Čteš ČPMČZM poprvé?
Vyber si část a čti :-)
Přeji příjemné čtení
















=( Pěkné a smutné