
"Braku, dnes musí měsíc vysvitnout. A jestli ne, budeme pokračovat i bez něj!" bědovala jsem do nebes a doufala. Dnes si z nás naše milovaná Luna srandu dělat nesmí. "Vlku, tentokrát vyrazíme již za světla. Najdi cestu. Společně pomstíme naše blízké." vyskočila jsem na hřbet mohutného a vysokého vraníka. Brak se nenechal pobízet a automaticky se vydal za vlkem, pátrajícím po zemi. Netrvalo to dlouho a kulhající hromádka chlupů zavyla v úspěch. Krůček po krůčku, s hlavou skloněnou stopoval klikatící se cestu a černý hřebec těsně za ním.
Měsíc vyšel dříve než tma. Schovával se za rudými mračny. Sledovala jsem ten zjev a tušila. Ano, špatné znamení. Dnes bude prolita krev. Setmělo se. Luna ozařovala celý les a rozesvětlala vlkodlačí stopy. Náš přítel, ticho, znovu obrátil se v náš prospěch. Brzy po setmění se ozval Rzatanův ryk. Byl až nebezpečně blízko.
Paty se dotkly koňských slabin. Je na čase znovu se tryskem vydat po svítivé pěšince. V tomto tempu jsme však nevydželi dlouho: "Prrr Braku." něco nebylo v pořádku. Děsivě jsem hleděla na obraz před námi. Svítivé stopy se otočily a směřovali nazpět. "Spadli jsme přímo do léčky!" ďábel je za námi. Bylo opět ticho. Měsíc ozařoval pěšinku a zvýrazňoval temné stíny lesa. Náhle se mezi stíny ozval zvuk. Nebezpečný odraz hluku praskajícího dřeva ...
















Tý jo by jsem se asi potentovala strachy