
Originální foto -Tu
A máme tu první krátkou, jednorázovou povídku ...
Klikni na "Celý článek" a začni číst :-)
Dájovy svaly se napínaly. Pohupoval krkem v rytmu svého trysku a hlasitě oddechoval. Uši měl otočené ke mě a byl ochoten uposlechnout každou mou pobídku. "Jeď Dájo, jeď!" pobídla jsem ho k rychlejšímu cvalu. Napnul svaly a natáhl krok. Ze sedla vypadal tak nepřemožitelný. Vypadal, jako by běžel rychleji než raketa. Ale bylo to jen zdání. Bělouš Dáju předběhl a do cíle jsme dorazili jako druzí. Zklamání mě provázelo celým dnem. Vědět, že je Kristýna na svém bělouši lepší než já a Dája bylo opravdu hrozné. Byla jsem ráda, že můj ryzák vydal všechno co mohl, ale v duchu jsem si říkala, že mohl vyhrát. Samozřejmě kdyby o to projevil zájem.
"Tak co, Elís, vyhráli jste?" zeptala se mě má nejlepší kamarádka, když jsem hned brzo ráno opět vešla do stáje. Podívala jsem se do boxu na Dáju a rozzlobeně řekla: "Ne!". "To je mi líto. Podle mě potřebuje Dája více tréninku, potom určitě porazíte Kristýnu i s Peterem." . Věděla jsem, že má pravdu, mé myšlenky mě ale přesvědčovali v opak. I když budu pořádně trénovat, nikdy Petera můj koník neporazí. Zamyšleně jsem odvrátila pohled od mé kamarádky. Po chvíli jsem popadla čištění a vlezla Dájovi do boxu. Ten mě radostně šťouchl do ramene. Já jsem mu ale štěstí ze shledání neopětovala, svalovala jsem na něj vinu za prohru.
Asi po půlhodině jsem už rezavého valacha sedlala a vyváděla ze stájí. Jakmile jsme opustili stín, slunce mě žačalo pálit do očí. Zvedla jsem ruku, abych se mohla podívat do dáli. Na jízdárně už byla Kristýna, na svém druhém koni, nádhernému hnědákovi Ramovi. Jedovatě jsem se zakřenila a místo na jízdárnu jsem vedla Dáju k lesu. Když už na nás nebylo vidět, nasedla jsem a pobídla koně do kroku.
Každý den jsme pilně trénovali a postupně jsme si naše úseky ve cvalu prodlužovali. Nepřestávala mě ale honit myšlenka, že je můj malý ryzáček každým dnem horší a horší. Po týdnu práce už vůbec neprojevoval zájem o ty krásné vyjížďky do terénu, ani o rychlou jízdu. Když nám trenérka řekla, že máme jít druhý den na jízdárnu, aby se na nás podívala, byla jsem vkoncích. Další veřejný trénink. Když Dája předvede to, co předváděl celý týden, budeme horší než začátečníci.
A bylo to tu. Další den před námi, tenhle ale má být úplně jiný. Když jsem byla sprací ve stáji hotová, sedla jsem si na bednu před box a čekala. Trénink měl začít až za půl hodiny. Seděla jsem před Dájovým domovem, s hlavou v dlaních a nezbývalo mi nic jiného, než hloubat v mysli. Dája stál v boxe, hlavu měl vystrčenou ven a upřímě mě sledoval. Čekal až ho vyvedu zase ven a bude se moci protáhnout. Brzy se ale začal věnovat jídlu. Přemýšlela jsem a přemýšlela. Čí je vina, že jsou naše výsledky takhle katastrofální? Dájova! Určitě Dájova. Nikdo jiný za to přece nemůže. To on se nesnaží, to on nemá smysl pro závodění. To on stále prohrává a nesnaží se. Je to jen jeho vina! Chtěla jsem se už konečně rozkřiknout na celý svět, když do stáje vešla Kristýna. "Ahoj, Alice. Už půjdeš na jízdárnu?" vesele se usmála. Ani nečekala na odpověď a vyvedla z boxu Petera, uvázala ho a začala sedlat. Chvíli jsem je pozorovala, ale potom jsem začala připravovat Dáju.
"Tak poď Elís. Si na řadě." řekla mi kámoška a já pobídla Dáju do klusu. Vjeli jsme na jízdárnu a objeli jedno kolečko. Ryzák ale vůbec nechtěl spolupracovat. Poslouchal každou mou jemnou pobídku, ale místo pěkného shromáždění jel s hlavou styčenou a nepravidelným klusem. Pak jsem koně pobídla do cvalu. Najeli jsme na první překážku. Jednoduchý křížek. Dája se odrazil a přeskočil. Trošku jsem se začala radovat, že se zlepšuje. To jsem ale zakřikla. Na další překážce se odrazil příliš brzo a zadníma nohama schodil. Na další překážce se odrazil včas a přeskočil. Neopatrně zatočil na další překážku. Pobídla jsem ho ke skoku. Zaváhal, skočil. Ale pozdě! Schodil všechna břevna. Dál to pokračoval stále stějně. Tuhle přeskočil, tamtu zase ne. Všechno to dopadlo katastrofálně. Jakmile jsme dokončili celý parkur, puberťáci na lavičkách nás odpískali. Celá jsem zrudla a vyjela z kolbiště.
"Parkur se vám nevydařil, snad se Dájovi povede na rychlostním závodě." řekla trenérka. "Pochybuju." zašeptala jsem. "Podle mě je Dája přetrénovaný. Potřebuje odpočinek a více péče. Měla by ses o něj lépe starat." napomínala mě. Kývla jsem na souhlas a zamířila úplně pryč.
Po dvou hodinách jsme se ocitli na startovní čáře. Měl vypuknout velký závod, samozřejmě jako každý měsíc. Na startu nás bylo 5. Naštěstí do našich soupěřů nepatřila Kristýna s Peterem. Ty měli závodit v jiném kole.
Odstartovali jsme. Dája se dral dopředu. Už byl první. Napínal svaly a stále prodlužoval krok. To ale nebylo dobré. Když běží takhle rychle už na začátku, nevydrží mu síly až do konce. Zatáhla jsem za otěže a snažila se ho spomalit. Marně. Dája si běžel podle svého. Když jsme byli v půlce, ryzák byl celý splavený a vyčerpaný. Začal zpomalovat. Ohlédla jsem se. Už nás soupěři začali dohánět. I když byl Dája celý spocený, nechtěla jsem se jen tak vzdát. Pobídla jsem ho do rychlejšího tempa. Napnul svaly a zrychlil. Po chvilce se na jeho krku objevila pěna. Až tehdy jsem si uvědomila, co to vlastně dělám. Toužím jenom o vítězství a nedbala jsem o Dájovo zdraví. Zatáhla jsem za otěže. Dája zpomalil. Běžel uvolněným cvalem a hlasitě oddechoval. Poplácala jsem ho po krku a zastavila úplně. Nechala jsem se předběhnout od ostatních. Sesedla jsem, dala Dájovi pusu na nos. Dyť on je ten nejlepší. I když nevyhrává, stále je můj. Vítězství je mi ukradené, jen ať nepříjdu o Dáju ...
















JŮůů Krásný
