... ale když budeme jako 2, jsme poražení ...
.
.

A je tu druhá krátká povídka. Máš-li zájem, můžeš si ji přečíst...
Vánek, který mi foukal do tváře, mě uchvátil. Nenechala jsem se však vyrušit od parkurové sestavy, kterou mám před sebou. Teda já a má mladá klisniška. Lehkou pobídkou jsem natočila hnědku na nízký skok. Ta zatočila a zamířila na skok. Už už to vypadalo jako skvěle provedené, ale Ika pohodila hlavou, udělala překrok a těsně před překážkou prudce zabočila. Padám. Pevně sevřu sedlo a otěže. Stále sedím v sedle. Vyděšenou klisni jsem zastavila, pohladila po krku a pošeptala jsem ji: "Neboj, je to jen skok. Když budeš mít i dál strach ze skákání, rovnou můžeme na městský pohár zapomenout." Znovu jsem ji pohladila po krku. Pobídla jsem ji do klusu, otočila na překážku a pobídla do cvalu. Předvedla nádherný, pravidelný cval, krásně vytočila zatáčku a ... těsně před překážkou prudce zabrzdila, až jsem skoro přeletěla přes krk. "Ne holka, dneska si dáme pauzu..." Sesedla jsem a odvedla klisnu do jejího boxu.
Ještě před měsícem byla Ika nejlepším skokovým koněm z celého kraje. Nebyla překážka, kterou by nepřekonala. Až přišel ten osudný den. Bylo to místrovství české republiky. Bojovali jsme o zlatou medajli. Nikde neshodila břevno. Bylo jen pár překážek před námi. Když v tom Ika při odrazu šlápla na kámen, který tam neměl být. Ničeho jsem si nevšimla. Vznesla se do vzduchu. Ale co to? Místo aby předvedla svůj nádherný skok, přehoupla se ve vzduchu na bok. Dopadla. Ne však na své nohy. Zalehla mě svým tělem. Sama si lehla na překážku. Nemůžu si představit, jakou ji to muselo působit bolest, ale ten její řev ... stále mě provází. Když se uzdravila, začali jsme znovu skákat. Teda nevím, jestli se to tak dá nazvat ...
















Krásná a co nevidím? Nádherný Lay s vlky.. Moc pěkný!